Jak vesměs víme z literatury a starší generace třeba nejen z literatury, ale i na vlastní kůži, byly i u nás doby, kdy byly boty vzácností. Víme třeba i o tom, že děti z vícečetných prostých rodin dříve chodily do škol na střídačku, a to ne kvůli koronavirové pandemii a s ní souvisejícím omezením, ale proto, že mohlo vždy jít jen jedno, to aby se tyto prostřídaly v používání bot, jichž se na každé nedostávalo
Byly prostě doby, kdy naše společnost nebyla tak bohatá, jak je dnes, a nebylo tak nic divného na tom, že leckdo chodil bos. Ale to už je v naší současnosti prakticky nemyslitelné. Dnes už se tak děje jenom v rozvojových zemích nebo státech postižených nějakými skutečně závažnými pohromami, a u nás se musí takto drakonicky omezovat zřejmě jen ti skutečně sociálně nejslabší.

Dnes už je pro nás prostě normální, že nosíme boty. A stejně tak je běžné i to, že nikdo z nás vesměs nemá doma jenom jeden jediný pár obuvi. Zpravidla máme boty víceré, a to různé. Protože se, jak všichni víme, nehodí každé boty pro každou příležitost.

Jenom naprostý buran by dnes třeba vyrazil na nějakou společenskou událost v holínkách, jenom ta nejhloupější modelka by pro změnu vyrazila někam na obyčejný venkov toliko s párem luxusních střevíčků. Všichni víme, že se prostě někam hodí jedny a někam jiné boty. Ale často nevíme vše. A třeba doposud ani netušíme, co si vzít na cestu do přírody, do tu větší a tu menší pustiny a divočiny. Nevíme, že tu sice tenisky nebo něco podobného sice také splní svůj účel, ale jenom trekové boty jsou naprosto dokonalé.

Ale je tomu přesně tak. Jenom v trekové obuvi má kdokoliv jistotu, že se mu bude putovat krajinou pohodlně. Protože se do takové obuvi jen tak nenabere voda a člověk v ní tak nečvachtá ani netrpí zimou od nohou, v takových botách se jde pohodlně a jsou prostě ideální pro obtížněji schůdný terén.